Existují knihy, které se čtou. A pak existují knihy, které se prožívají. Kniha Pražská labužnická zastavení: tisíce chutí pod stovkou věží patří jednoznačně do té druhé kategorie. Není to průvodce v tradičním slova smyslu – není to seznam adres s otevírací dobou a hvězdičkovým hodnocením. Je to pozvánka na procházku. Procházku starou Prahou v doprovodu někoho, kdo ji zná lépe než kdokoli jiný – legendární české herečky, zpěvačky a moderátorky Pavlíny Filipovské.

Abychom pochopili, proč je tato kniha tak výjimečná, musíme nejprve pochopit, kdo ji napsal. A to není jednoduché – protože Pavlína Filipovská není jen herečka. Je to živoucí encyklopedie české kultury, žena, jejíž život se prolíná s dějinami české zábavy tak těsně, že je od nich prakticky neoddělitelná.

Narodila se 28. května 1941 na pražském Žižkově – a už tato skutečnost o ní leccos vypovídá. Žižkov, čtvrť s charakterem, s historií, s nezaměnitelnou duší. Čtvrť, kde se lidé nebáli říct, co si myslí, kde se pilo pivo a zpívalo do noci. Dcera legendárního herce a dabéra Františka Filipovského – muže, jehož hlas znal každý Čech – vyrůstala v prostředí, kde kultura nebyla výsadou, ale každodenním chlebem.

Svou kariéru zahájila v roce 1958 v Československé televizi a záhy se stala tváří, bez níž si česká zábava nedovedla představit ani jeden večer. Členství v legendárním Divadle Semafor (1959–1963), kde po boku Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého zpívala a hrála v době, kdy toto divadlo bylo synonymem svobody a radosti, zanechalo v její umělecké duši nesmazatelný otisk. Její největší hit „Včera neděle byla" zná dodnes každý, kdo v Čechách vyrůstal.

Ale Filipovská není jen hlas a tvář z televize. Je to člověk hluboce zakořeněný v Praze – v jejích ulicích, dvorech, kavárnách a hospodách. A právě proto, když se rozhodla napsat knihu o pražských restauracích, nevznikl suchý gastronomický průvodce. Vzniklo osobní vyznání lásky městu, které ji formovalo.

Pavlína Filipovská při psaní knihy nebyla sama. Po jejím boku stál její manžel Lubomír Trávníček – spoluautor, který do textu přinesl to, co každé dobré vyprávění potřebuje: pevnou faktografickou kostru a historický kontext. Zatímco Pavlína Filipovská dodává osobní prožitek, teplo a humor, Trávníček zajišťuje, aby za každým příběhem stála skutečná historie. Výsledkem je dokonalý tandem – čtete s radostí a zároveň se dozvídáte.

Kniha začíná kapitolou nazvanou prostě a výstižně „Praha pohostinná" – a tímto názvem vlastně říká vše. Praha vždy byla městem, které umělo přijmout hosta. Městem křižovatek, kde se potkávali obchodníci z celé Evropy, umělci hledající inspiraci, studenti hledající poznání a prostí lidé hledající sklenici dobrého piva a kousek teplého jídla.

Tato pohostinnost má v Praze hluboké kořeny. Sahá do středověku, kdy se pod hradbami Starého Města otvíraly první krčmy, kde se čepovalo domácí pivo a pekl chléb. Sahá do doby Karla IV., který z Prahy učinil jedno z nejvýznamnějších měst tehdejší Evropy. Sahá do barokní éry, kdy šlechtické paláce a měšťanské domy na Malé Straně a Starém Městě hostily hosty z celého světa.

A právě do tohoto světa vás Pavlína Filipovská s Lubomírem Trávníčkem zvou.

Pokud existuje v Praze hospoda, která je sama o sobě institucí, pak je to bezpochyby U Fleků. Pivovar a restaurace s historií sahající až do roku 1499 – to není jen číslo, to je závratná hloubka času. Když si dnes sednete v jejich gotickém sále a objednáte si tmavé pivo, sedíte na místě, kde se čepovalo pivo ještě za vlády Jagellonců.

Název podniku pochází od manželů Flekových, kteří pivovar zakoupili v 18. století, a od té doby se jméno U Fleků stalo synonymem pro pražskou pivní kulturu. Pavlína Filipovská toto místo popisuje s láskou a respektem, který si taková instituce zaslouží – a zároveň s osobním nadhledem člověka, který sem chodil ne jako turista, ale jako Pražanka.

Podobně starobylou historií se může pochlubit pivovar a hospoda U Medvídků na Národní třídě. Zmínky o tomto podniku sahají do 15. století a po celá staletí byl U Medvídků jedním z center pražského společenského života. Pivo se tu vařilo nepřetržitě po generace, hosté přicházeli a odcházeli, Praha se měnila – ale U Medvídků zůstávali.

Dnes je tento podnik znám mimo jiné jako místo, kde se čepuje jedno z nejsilnějších piv v České republice. Ale Filipovská nám připomíná, že za každou sklenicí stojí příběh mnohem hlubší než jen procenta alkoholu.

U Pinkasů na Jungmannově náměstí má ve světě pražských pivnic zvláštní místo. Právě sem byl v roce 1843 přivezen první sud plzeňského piva do Prahy – a tato událost změnila pražskou pivní kulturu navždy. Jakub Pinkas, zakladatel podniku, tak nevědomky zapsal své jméno do gastronomické historie celé země.

Filipovská toto místo popisuje s vědomím jeho historického významu – ale také s osobní vřelostí. U Pinkasů není muzeum, je to živá pivnice, kde se duch minulosti prolíná s přítomností tak přirozeně, jako se prolévá pivo do džbánu.

Málokteré místo v Praze nabízí takový pohled jako Nebozízek – restaurace zasazená do svahu Petřína s panoramatem, které bere dech. Sem se chodilo a chodí za výhledem, za klidem, za pocitem, že celá Praha leží u vašich nohou.

Filipovská, která Prahu miluje celým srdcem, popisuje Nebozízek s obzvláštní něhou. Je to místo, kde se člověk zastaví, nadechne a uvědomí si, jak krásné město má to štěstí obývat. A k tomu dobrá kuchyně a příjemná obsluha – co víc si přát?

Přímo u Karlova mostu, v jednom z nejkrásnějších domů celé Prahy, se nachází U Tří pštrosů – podnik s historií sahající do 17. století. Dům, jehož fasádu zdobí tři pštrosi (odtud název), byl původně majetkem Jana Fuxe, obchodníka s pštrosími pery, která byla v té době módním artiklem pro zdobení klobouků.

Dnes je U Tří pštrosů hotelem a restaurací, ale atmosféra místa zůstává nezaměnitelná. Sedět zde u okna s výhledem na Karlův most a Vltavu je zážitek, který se těžko popisuje slovy – ale Filipovské se to daří.

Praha má jednu zvláštní vlastnost: za zdánlivě obyčejnými dveřmi nebo průjezdem se může skrývat celý jiný svět. Přesně tak je to s Vojanovým dvorem – ukrytou zahradní oázou na Malé Straně, která patří k nejromantičtějším místům celého města.

Tato zahrada s restaurací je místem, kde čas plyne jinak. Kde se dá zapomenout na shon velkoměsta a kde se člověk najednou ocitne v tichu, které v centru Prahy téměř neexistuje. Filipovská toto místo popisuje jako jeden ze svých oblíbených – a po přečtení jejího popisu chápete proč.

V sousedství velkolepého Valdštejnského paláce se nachází Waldštejnská hospoda – podnik, který nese jméno jednoho z nejambicióznějších mužů české historie, generalissima Albrechta z Valdštejna. Atmosféra místa je tomu odpovídající: noblesní, historická, s pocitem, že každý kámen zde skrývá příběh.

Filipovská a Trávníček toto místo popisují s vědomím jeho historického kontextu – a zároveň s radostí, že takové místo v Praze stále existuje a stále slouží svému původnímu účelu: pohostit hosta.

Jedna z nejstarších pivnic v Praze, U Svatého Tomáše na Letenské ulici na Malé Straně, má kořeny sahající do 14. století, kdy augustiniánský klášter začal vařit pivo pro své potřeby i pro hosty. Klášterní pivovarnictví bylo ve středověku běžnou praxí – mniši považovali pivo za „tekutý chléb" a jeho výroba byla považována za řemeslo hodné zbožného člověka.

Dnes tato pivnice stále dýchá duchem své klášterní minulosti – kamenné klenby, dřevěné stoly, přítmí a vůně piva. Místo, kde se člověk cítí jako v jiném století.

Na Malostranském náměstí se skrývá jeden z nejkrásnějších barokních domů Prahy – dům U Glaubiců, pojmenovaný po rodině, která jej vlastnila v 18. století. Restaurace v tomto prostoru nabízí něco, co je v dnešní době vzácné: autentickou historickou atmosféru bez přehnaného turistického lesku.

Filipovská toto místo zmiňuje jako příklad toho, jak Praha dokáže překvapit i ty, kteří si myslí, že ji znají nazpaměť.

Jedním z nejkrásnějších nápadů celé knihy je zařazení autentických receptů z navštívených podniků. Filipovská a Trávníček totiž pochopili něco důležitého: gastronomická paměť není jen v textech a fotografiích. Je v chuti. A chuť si můžete odnést domů.

Recepty v knize nejsou složité ani elitářské. Jsou to recepty z české kuchyně v tom nejlepším slova smyslu – poctivé, sytné, voňavé. Svíčková, která se rozplývá na jazyku. Husté polévky, které zahřejí v zimě. Dezerty, které připomenou babiččinu kuchyni. Vařit podle těchto receptů znamená vařit kousek Prahy – a to je dar, který jen tak někdo nedá.

Možná si říkáte: kniha vyšla v roce 2002, co mi může říct o dnešní Praze? Odpověď je paradoxně jednoduchá: právě proto ji číst. Protože Praha se mění. Historické podniky zavírají, nahrazují je turistické restaurace bez duše, kde se podává průměrné jídlo za přemrštěné ceny hostům, kteří stejně neví, co hledají.

Kniha Filipovské a Trávníčka je záchrannou sítí paměti. Je to dokument, který zachycuje Prahu v okamžiku, kdy ještě silně dýchala svou historickou identitou. Číst ji dnes je jako otevřít časovou kapsli – a zároveň jako dostat seznam míst, která stojí za to navštívit a ověřit, zda jejich duch přežil.

Mnohá přežila. U Fleků, U Medvídků, U Pinkasů, U Tří pštrosů, Nebozízek, Vojanův dvůr – tato místa stále existují a stále v sobě nesou onu nezaměnitelnou atmosféru, kterou Filipovská tak mistrně popsala.

Pražská labužnická zastavení  jsou knihou, která se čte s úsměvem a odkládá s nostalgií. Jsou důkazem toho, že gastronomie není jen o jídle – je o lidech, o místech, o příbězích, o paměti. A jsou důkazem toho, že Pavlína Filipovská není jen herečka a zpěvačka, ale také vypravěčka, která dokáže zachytit ducha místa tak, že ho cítíte na vlastní kůži.

Pokud milujete Prahu – nebo teprve chcete začít – tato kniha je tím nejlepším průvodcem, jakého můžete mít. Ne proto, že vám řekne, kde zaparkovat nebo jak koupit jízdenku na metro. Ale proto, že vám ukáže, jak Prahu milovat.

A to je umění, které Pavlína Filipovská ovládá dokonale.