Srnec za humny: Co se děje v lese, když vy spíte

Jsou dvě hodiny ráno. Váš dům je tichý, záclony zatažené, telefon na nabíječce. Za oknem je tma, kterou přerušuje jen vzdálené světlo pouliční lampy.

A někde za vesnicí, na louce u lesa, právě vychází srnec.

Opatrně. Nejdřív hlava, pak celé tělo. Nos pracuje dřív než oči. Vzduch přináší tisíce informací najednou – vlhkost trávy, pach lišky z minulé noci, daleký odér člověka ze včerejšího odpoledne. Teprve když je všechno v pořádku, udělá první krok na louku.

Tohle se děje každou noc. Pár set metrů od vás. A vy o tom nevíte vůbec nic.

Srnec obecný (Capreolus capreolus) je nejrozšířenější volně žijící spárkatou zvěří v České republice. Žije doslova všude – v lesích, na polích, v remízcích mezi poli, na okrajích měst. Možná máte honitbu přímo za zahradou a ani o tom nevíte.

A přesto ho většina lidí zná jen jako tmavý stín přebíhající silnici v šeru nebo jako varování na dopravní značce.

Proč? Protože srnčí zvěř je mistrem neviditelnosti. Ne proto, že by se schovávala – ale proto, že žije podle úplně jiného časového plánu, než my.

Srnec není noční zvíře v pravém slova smyslu. Je krepuskulární – nejaktivnější za soumraku a za úsvitu, tedy přesně v těch hodinách, kdy většina z nás buď usíná, nebo ještě tvrdě spí.

Přes den se ukrývá v hustém podrostu, v křovinách, v mladém lese. Leží, přežvykuje, odpočívá. Pokud ho nevyrušíte, může strávit celé odpoledne na místě, které by se vám vešlo do obýváku.

Ale jakmile světlo začne měknout a stíny se prodlužují, začíná jeho skutečný den.

Typický srnčí „pracovní den" vypadá zhruba takto:

Tento rytmus se samozřejmě mění podle ročního období, počasí, tlaku a – velmi výrazně – podle přítomnosti člověka v krajině.

Srnec není tulák. Je to naopak jeden z nejvěrnějších teritoriálních savců střední Evropy.

Srna s kolouchy obývá území o velikosti zhruba 30–60 hektarů. Srnec v době říje hájí teritorium podobné velikosti s absolutní vážností. Zná každý strom, každou pěšinu, každý keř. Ví, kde jsou nejlepší pastviště, kde je nejbezpečnější kryt, kde teče voda.

Toto teritorium si značí – vytloukáním parůžků o mladé stromky (proto ty záhadné oloupaná místa na kmenech, která jste možná viděli v lese) a pachovou sekrecí z čelních žláz. Každý srnec v okolí ví přesně, čí je čí.

Když do teritoria vstoupí cizí srnec, majitel nečeká. Jde mu naproti. Nejdřív výstrahou – hlasitým štěkáním, vzpřímenou postavou, přímým pohledem. Pokud to nestačí, dochází k souboji. Krátký, prudký, většinou rozhodný.

Přelom července a srpna. Právě teď, v těchto horkých letních nocích, se v lesích a na loukách odehrává jedno z nejdramatičtějších divadel přírody – srnčí říje.

Srna je v říji jen krátce – pouhých několik dní. Srnec to ví. A tak v těchto dnech doslova přestává spát, jíst a dbát o vlastní bezpečnost. Sleduje srnu, pronásleduje ji v kruzích kolem keřů a stromů (proto ty záhadné kruhy vyšlapané v obilí nebo na loukách – takzvaná srnčí kolečka), vydává charakteristické zvuky.

Je to období, kdy srnce nejčastěji vidíte i přes den – protože pud je silnější než opatrnost.

Je to také období, o kterém Josef Drmota píše s největší vášní. Protože říje je okamžik, kdy srnčí zvěř odloží svou neviditelnost a ukáže se celá – ve vší své kráse, síle a zranitelnosti zároveň.

Konec května, začátek června. Srna odchází od loňských mláďat a hledá tiché, skryté místo – hustou trávu, mladý les, křovinaté meze.

Tam přivede na svět koloušata. Nejčastěji dvě.

Novorozený kolouch váží asi 1,5 kilogramu. Je skvrnitý – dokonalá kamufláž v trávě protkané světlem. A je naprosto bez zápachu. To není náhoda – je to evolucí dokonale vyladěná ochrana před predátory.

Srna ho nekrmí nepřetržitě. Přichází jen několikrát denně, nakojí ho a odchází. Kolouch leží nehybně a čeká. Může takto ležet celé hodiny.

A právě tady vzniká každý rok tragédie, které lze předejít.

Lidé procházející loukou najdou ležícího kolouška. Vypadá opuštěně. Vypadá bezbranně. A tak ho vezmou domů – v přesvědčení, že zachraňují život.

Ve skutečnosti ho odsuzují k smrti.

Srna svého koloucha neztrácí. Ví přesně, kde leží. Přijde pro něj. Ale pokud na kolouška sáhnete a přenesete na něj lidský pach – srna ho odmítne. Nebo ho nenajde. Výsledek je stejný.

Zlaté pravidlo: kolouška v trávě nikdy nezvedejte. Ani se ho nedotýkejte. Projděte kolem a nechte přírodu dělat svou práci.

Ne všechna místa jsou pro srnčí zvěř stejná. A Vysočina – kraj kopců, smíšených lesů, rozsáhlých luk a řídkého osídlení – patří k těm nejlepším.

Josef Drmota to ví lépe než kdokoli jiný. Desítky let prochází honitbu nedaleko Želetavy, zná každého srnce jménem (nebo alespoň podle trofeje a chování), sleduje generace zvěře přicházet a odcházet.

A právě tato intimní znalost krajiny a zvěře dělá z jeho knihy Sen o srnčí zvěři něco výjimečného. Nejsou to vymyšlené příběhy. Jsou to záznamy skutečných nocí, skutečných rán, skutečných setkání.

Vysočina v jeho podání není turistická destinace. Je to živý organismus, který dýchá, mění se a nikdy nespí – i když vy ano.

Srnec vychází na louku a pasoucí se v rose naslouchá noci.

Srna kontroluje, zda jsou její kolouši v bezpečí.

Starý srnec obchází hranice svého teritoria a zanechává za sebou neviditelné zprávy pro ostatní.

Někde v dálce štěkne liška. Srnec zvedne hlavu, přestane žvýkat, čeká. Pak se vrátí k trávě.

Svět běží dál – tichý, neviditelný, dokonale fungující – úplně bez vás.

A to je možná to nejkrásnější na tom všem.

Chcete nahlédnout do tohoto světa hlouběji? Josef Drmota vás vezme přímo dovnitř – do lesů Vysočiny, do ranních mlh nad loukami, do příběhů, které se odehrávají každou noc pár kroků od nás. Jeho kniha Sen o srnčí zvěři je tím nejlepším průvodcem, jakého můžete mít.

Knihu Josefa Drmoty Sen o srnčí zvěři a další knihy s mysliveckou tématikou si můžete objednat v eshopu Nakladatelství Dona v kategorii Myslivost, pasovací listy.